Když divadlo promlouvá o tom, na co nesmíme zapomenout

Divadlo Líšeň není jen soubor, který si do svého názvu vzal jméno městské části, kde vznikl. Za více než čtvrt století své existence se stalo součástí zdejšího kulturního a komunitního života. Hrálo na místech, která by si člověk s klasickým divadelním sálem spojil jen těžko, podílelo se na záchraně a oživování místních prostor a stálo za řadou festivalů, kulturních i sousedských akcí.

Jeho tvorba ale od počátku míří i daleko za hranice Líšně. Inscenace se věnují společenským a historickým tématům a soubor s nimi vystupuje po České republice i na zahraničních festivalech.

Jednou z nich je Zpověď bachaře, inscenace vycházející z autentických materiálů spojených s politickými procesy a komunistickými represemi padesátých let. Premiéru měla v roce 2021 a letos se vrací na jeviště v obnovené premiéře. A právě návrat inscenace otevírá otázku, zda dnes příběh o mechanismu totalitní moci čteme stejně jako tehdy.

S Pavlou Dombrovskou, režisérkou, scénáristkou, herečkou, zpěvačkou a spoluzakladatelkou Divadla Líšeň jsme si proto povídali nejen o Zpovědi bachaře, ale také o tom, co znamená mít Líšeň přímo v názvu divadla, jak se za čtvrt století proměnila původní představa jeho zakladatelů a proč má podle ní smysl vracet se i v roce 2026 k událostem, které se odehrály před více než sedmdesáti lety.

Divadlo Líšeň jste založili už před více než čtvrtstoletím. Co z původní představy o tom, jaké divadlo chcete dělat, zůstalo dodnes a co se za tu dobu změnilo?

Původní představa byla jasná – chceme tvořit divadelní inscenace a také rozvíjet prostor, v němž žijeme. A to v podstatě více než čtvrt století stále funguje. Změnilo se to, že tehdy jsme měli hlavně představy a sny. Nyní je to realita – žijeme to, co jsme si vysnili a vytvořili. S našimi inscenacemi účinkujeme po celé republice i na zahraničních mezinárodních festivalech a v Líšni jsme uspořádali stovky kulturních a společenských akcí a nejrůznějšími způsoby přispěli k rozvoji komunitního života.

„Žijeme to, co jsme si vysnili a vytvořili“

Pavla Dombrovská · Divadlo Líšeň

V názvu máte Líšeň a zázemí tu máte dodnes. Co pro vás vlastně Líšeň znamená? Je to jen místo, odkud divadlo pochází, nebo se nějak propsala i do jeho charakteru?

Kromě divadelních inscenací, které by možná mohly vzniknout kdekoli, je pro nás divadlo prostředkem k utváření životního prostoru. Kdybychom tedy žili jinde, i tato část naší tvorby by měla zcela jinou podobu.

Líšeň nás inspirovala k mnoha projektům a aktivitám – k záchraně Dělňáku na přelomu tisíciletí a později i zahrady Orlovny, k obnovení maškarní části Líšeňských ostatků nebo k pořádání řady festivalů od roku 1999, nejprve Festivalů Divadla Líšeň a poté Festivalů Líšeň sobě.

Hráli jsme na nejrůznějších zajímavých místech – například na Kostelíčku, v Mariánském údolí, v zahradě Orlovny, Zámeckém parku, na farním dvoře, v lese i u nás doma na dvoře. Loni jsme otevřeli také malou příležitostnou Galerii ve forhauzu, tedy u nás v chodbě.

A k tomu všemu samozřejmě patří tvůrčí spolupráce s mnoha organizacemi, spolky a inspirativními místními lidmi, s nimiž jsme za tu dobu uskutečnili stovky nejrůznějších komunitních akcí. I to vedlo ke vzniku spolku Líšeň sobě.

Zpověď bachaře: pohled z druhé strany

Foto: Petra Švehlová

Jednou z vašich výrazně společenských inscenací je Zpověď bachaře. Co bylo prvním impulzem k jejímu vzniku?

Po převratu v roce 1989 se naše země zásadně proměnila. Přestože komunistická totalita je minulostí, neproběhlo spravedlivé vyrovnání. Nejde jen o to, že nebyli potrestáni všichni zločinci. Ani zlo jako takové nebylo dostatečně pojmenováno a odsouzeno.

Proto se do vedení našeho státu nyní dostávají osoby spjaté s minulým režimem či s přímými vazbami na současný teroristický ruský režim a přinášejí s sebou i své totalitní praktiky, které se snaží realizovat.

Při přípravě jste pracovala s dobovými dokumenty, vzpomínkami politických vězňů i materiály z druhé strany represivního aparátu. Co s člověkem udělá, když se tak intenzivně probírá autentickými svědectvími z té doby?

Příprava trvala téměř dva roky a znamenala pro mě především hlubší vhled do problematiky. Kromě všech písemných materiálů jsem měla možnost prozkoumat i prostor věznice na Cejlu, kde byli za války a v padesátých letech vězněni a popravováni političtí vězni. Realizovali jsme v tomto prostoru také několik lidskoprávně zaměřených festivalů.

Je to neobyčejně silné místo, kde na člověka opravdu intenzivně doléhá tíha minulosti. Spolu se všemi materiály, kterými jsem se obklopila, i pamětníky, s nimiž jsme tehdy byli v kontaktu, to byl opravdu intenzivní zážitek – nepříjemné a zneklidňující zpřítomnění doby, kterou bychom opravdu nechtěli žít na vlastní kůži.

Proč právě Zpověď bachaře? Co vám umožňuje pohled člověka stojícího na straně represivního systému, co by příběh vyprávěný pouze očima jeho obětí neumožnil?

Je to méně obvyklý vhled, který ovšem výstižně vypovídá o zvrácenosti celého tehdejšího politického systému. Současně je velice zneklidňující, protože stejně jako při studiu materiálů k holokaustu pro inscenaci Hygiena krve si uvědomuji, že lidé, kteří mučili ostatní, nemuseli být žádná neskutečná monstra.

Byli to prostě obyčejní lidé, kteří se zaprodali, uvěřili zvrácenému režimu a stali se jeho součástí. Nikdo z nás neví, jak bychom se v pokřivené realitě zachovali, čemu bychom uvěřili a co by nás formovalo. Proto je tak důležité bránit svobodu a demokracii, pokud je máme, a odmítnout dehumanizaci v jakékoli podobě a vůči jakékoli skupině lidí.

V inscenaci se potkávají příběhy obětí s lidmi, kteří byli součástí represivního systému. Bylo při práci na Zpovědi bachaře něco, co vás samotnou překvapilo nebo změnilo váš pohled na tu dobu?

Fascinující byla především výpověď vyšetřovatele Doubka, který byl krátce v 60. letech vězněný. Na jeho výpověď jsem narazila na webu Policie České republiky. Vypadá to, že se velice „upřímně“ snažil vysvětlit svou práci, tedy mučení lidí, jež vycházela z bezmezné oddanosti sovětským poradcům, kteří tuto činnost přímo řídili.

To je také zvláštní moment, který byl pro mě stěžejní. Role sovětských poradců byla zcela zásadní, a přesto po nich nezůstalo téměř nic. Byli takovou prodlouženou rukou Stalina, jejich zločinné a destruktivní působení bylo zcela utajené a zasahovali do všech složek totalitního aparátu.

Foto: Petra Švehlová

Zpověď bachaře měla premiéru v roce 2021 a letos jste ji uvedli znovu v obnovené premiéře. Díváte se na vlastní inscenaci po pěti letech jinak? A změnilo se něco v tom, jak na ni reagují diváci?

Pokud se něco změnilo, tak je to vyznění inscenace. A to právě v důsledku toho, že se do vedení našeho státu dostávají lidé spjatí s minulým režimem, aktivně spolupracující s StB. A jejich moc narůstá. Proto také hra Zpověď bachaře působí intenzivněji než před pěti lety.

Něco podobného jsme už zažili s hrou Putin lyžuje / hra o zrození vraha / na námět textů zavražděné novinářky rusko-ukrajinského původu Anny Politkovské, kterou hrajeme již sedmnáct let.

Někdy slýcháme, že bychom se už neměli pořád vracet k minulosti a měli bychom se dívat dopředu. Co byste odpověděla člověku, který se zeptá, proč v roce 2026 znovu otevírat politické procesy padesátých let?

Ta minulost neskončila. My nyní žijeme její následky. A sklízíme její „plody“. Abychom si mohli plně užívat současnosti, museli bychom se s minulostí řádně vyrovnat. To bohužel nenastalo a už nikdy v dostatečné míře nenastane. Vyrovnáváme se tedy alespoň na jevišti.

A ve hře jsou i postavy, které svým životem dokazují, že je možné jednat odvážně, statečně a čistě. To je silná inspirace právě pro dnešní dobu.

A kdyby měl divák ze Zpovědi bachaře odejít jen s jednou otázkou v hlavě, jaká by podle vás měla být?

Co konkrétního mohu udělat já pro posílení svobody a spravedlnosti?