O cestě z dětství k dospělosti.

O touhách nenaplněných a záhy bolestně naplněných. O snu, oceánu a síle k životu.

Vypráví lipové dřevo a jeho vodiči, strunné, bicí a větrné nástroje.

Volná adaptace románu Daniela Defoea. Poetická inscenace se soustředí na vnitřní život hlavní postavy. Je to hra o rozporu snu a skutečnosti, o cestě z vysněného světa do reality, o bolestné proměně dítěte v dospělého, v němž zůstává dětství jako nekonkrétní silná touha.

Dřevěné, přes metr vysoké loutky jsou tesané hladce a důmyslně (Robinson, Pátek a Maminka) i hrubě a náznakově se zbytky kůry (zvířátka a hroziví piráti).

Hra je doprovázena živou hudbou (violoncello, housle, bicí) a speciálními zvukovými nástroji (větrostroj, mušlostroj).

Loutková inscenace na motivy příběhu o slavném trosečníkovi byla původně vytvořená v Chebském studiu Nítě (při Západočeském divadle Cheb), později přejatá Studiem Dům. Divadlo Líšeň ji přezkoušelo a dokončilo stejně jako v předchozích verzích pod režijním vedením autorky adaptace, režisérky divadla Líšeň, Pavly Dombrovské (premiéra 14. 1. 2004).

Loutky vznikly v dílně Antonína Maloně v Brně. Scénografky Jana Francová a Eva Krásenská je vytesaly s ostatními členy někdejšího souboru chebského studia Nítě.