Sobota 04. července 2020
Vložil admin on January 23, 2012

Ilustrační fotoZískává člověk svým občanstvím záruku dokonalejší existence?
Ztrácí člověk neinstitucionalizovaný tímto pojmem něco ze své lidské svébytnosti?
A není to nemorální dělit lidi na občany a neobčany?

Ne, neztratila jsem doklady. K těmto úvahám mne vedou zážitky z pracovních cest - divadlo Líšeň v průběhu léta 2011 navštívilo uprchlické tábory – přijímací středisko (bezvycházkové), a dvě pobytová zařízení (s možností vycházek).  
Nejvíce mi ve vzpomínkách utkvěly děti – bezprostřední, zvědavé a různobarevné a navzdory svému cizokrajnému vzezření mluvící dobře česky. Učí se strašně rychle, na rozdíl od svých rodičů. Na rozdíl od paní, která se svým synem uprchla do Česka z Čečenska přes Dagestán, a se kterou jsem se přes její šestiletý pobyt v tuzemských zařízeních česky nedomluvila. Po marném pokusu s rodným jazykem pokusila jsem se o ruštinu oživovanou při tvorbě naší inscenace Putin lyžuje. Dozvěděla jsem se, že v Dagestánu je to teď ještě horší než v Čečně, lepší to nebude a se synem už se domů nevrátí. Přemýšlela jsem pak, kolikrát si ta paní za těch šest let asi popovídala? Je to přes dvacet let, co ruština není povinnou součástí školní výuky.
Další příchozí (laskavé označení pro uprchlíky) byli z Ruska a okolí, Turecka, Afriky a Kuby. V Havířově jsme celí překvapení strávili den uprostřed ortodoxní muslimské komunity z Kazachstánu.

Jednu věc měly ty námi navštívené ústavy společné – znaky nepřítomnosti domova. Jsou to místa určená k přežití zřetelně postrádající stopy vztahu lidí k blízkému místu. Bez ohledu na to, že tu tráví často dlouhá léta, někteří podstatnou část svého života. Česká republika pro ně znamená naději - tříprocentní. Přesně takové je totiž procento žadatelů, jimž je dovoleno transformovat se z neobčana na občana. Ti ostatní se mohou přemísťovat mezi vycházkovými a nevycházkovými ústavy až patnáct let. Nanejvýš patnáct let nejistoty s vidinou odložení návratu do životu nebezpečného domova, v němž příchozí (kromě dětí) stejně v mysli setrvávají a nemohou se oprostit...

A tak v porovnání s jejich problémy ta naše místní líšeňská kovbojka jeví se mi náhle tak jaksi plytce a nedobrodružně. Na „městečku“ nevybuchují bomby; sice mám dojem, že se tam před mnoha lety trochu střílelo, ale nejsem si tak zcela jistá, jestli jsem si to teď nevymyslela. A přesto právě tady (a to je zřejmě jedna z věcí určující rozdíl mezi nedomovem a domovem)  mne nejneodbytněji zasahují  nespravedlnosti - ty zdejší upachtěné a nedobrodružné nespravedlnosti.

Je to hloupost, nebo není? V poslední době se nám přemnožily anonymy. Haní mne, mou rodinu, práci, některé místní politiky a organizace, které s námi mají nebo měli něco společného. Jeden takovýto výplod před nedávnem čněl i na stránkách portálu vlisni.cz., než ho celý znechucený a nešťastný Staňa Karafiát (co se to proboha děje s jeho portálem o dění v Líšni) stáhl. Děkuji všem, kteří se tehdy postavili za divadlo Líšeň  a v komentářích k tomuto článku vyjádřili svůj názor na jeho autora i ocenili naši práci. A tak jsem vlastně nakonec měla radost, že nás má někdo rád a je ochotný to vyjádřit.

Nakolik se tedy anonymy zabývat? Na jednu stranu dávám za pravdu jadrnému rčení: "Čím víc se hovnem mažeš, tím víc smrdí." Přesné, výstižné. Ale na druhou stranu - kde je ta hranice rozdělující marné zaobírání se malichernostmi a oprávněný boj za spravedlnost? Alespoň ve smyslu té nedobrodružné spravedlnosti v mezích možností našeho líšeňského občanství? Je to skutečně zbytečnost, postavit se neohroženě místnímu, líšeňskému hovnu, přestože to není žádná dagestánská bomba?

Takovéto přemítání o místních problémcích společně s pomyslným nahlédnutím do dalekých krajů z našich divadelních cest vedou mne vlastně až k ocenění toho, že já mám místo, kde se cítím doma. Mohu zde o něco usilovat, vyjadřovat se, ohrazovat ... A přestože často cítím marnost takového někdy až sebeztrapňujícího počínání, předpokládám, že mne alespoň nikdo nezavře a neodkrágluje (alespoň snad ještě ne letos). A tyto možnosti, které mám nezaslouženě a nespravedlivě na rozdíl od těch, kteří nemají občanku,  měla bych brát jako pozitivní i zavazující hodnotu.  

Neměli bychom přecházet mlčením ani věci tak upachtěné, že nám už skoro nestojí za námahu. Legalizujeme tím totiž sajrajt, jenž se tak může skrz naši rezignaci přetransformovat i ve skutečný průšvih. A taky to tak rád dělá.        

                                    
Krásné dny!
Pavla Dombrovská

Kategorie: